zdroj: Silvie Jurečková pro časopis Regenerace

Metoda extraokulárního vidění (EOV) na mne vyskočila nejprve na internetu a pak krátce v jednom dokumentu Jardy Duška. Se zájmem, ale i menší skepsí, jsem sledovala, jak některé děti (a po tréninku asi většina) umí vidět se zavázanýma očima, jak bez zaváhání rozpoznávají barvy, obrázky nebo čtou. A když už mi něco takového přišlo do života, rozhodla jsem se to pořádně prozkoumat. 

Se svým synem Tobíkem jsem tedy vyrazila do Pardubic, kde probíhal lektorský kurz EOV s Verenice Carvajal, generální ředitelkou mexické asociace Viendo por el Mundo. Tobík se měl účastnit praxe budoucích nových lektorů a vyzkoušet si, jak to celé probíhá. Účastníci kurzu společně s podporou již zkušených lektorů pracovali ve dvojicích, vždy samostatně s jedním dítětem, bez účasti rodičů. „V praxi, i v individuálních lekcích při práci s dítětem není rodič přítomen. Mohlo by to ovlivnit chování dítěte i celkový výsledek cvičení, včetně schopnosti „vidět“ se zavázanýma očima. Jejich čas přijde po lekci, kdy s rodičem zase individuální formou konzultujeme výstup z dané lekce“, zdůvodňuje jedna ze dvou oficiálních certifikovaných školitelek EOV v Čechách a na Slovensku Kateřina Kuřátková.

Tobíka tedy opouštím, ale už po 45 min mne volají zpátky, abych se šla na konec lekce přeci jenom potichu podívat, co můj syn dokáže. Seděl na zemi, na očích měl černou masku, a před sebou několik barevných dřívek, které měl podle barev vkládat do několika kelímku. Bral jedno dřívko za druhým, vždy řekl bezchybně barvu, „rozhlédl se“, točil trochu hlavou a pak vložil dřívko do kelímku s identickou barvou! Byla jsem jak u vytržení. Mlčky jsem tam stála a překvapeně vše sledovala. Následovala další aktivita, kdy instruktorka pomohla Tobíkovi posadit se na židli a ukazovala mu různé obrázky. Na obrázek vždy zaťukala, aby se v prostoru Tobík lépe zorientoval. „Co je to za obrázek?“, zeptala se. „Traktor“, zněla odpověď. Výborně! „A co je to tady?“ „Loď.“ Skvělé! A další a další…. Lektorka před Tobíkem couvala a každý další obrázek dávala dál od něj. Koloběžka, dům, chobotnice, bez problémů pojmenovával, co na obrázcích bylo, někdy s menším zaváháním, jindy hned. Jednoduše viděl i se zavázanýma očima! Do očí se mi hrnuly slzy nad úžasností mého syna a možností jeho mysli. Měla jsem co dělat, abych se tam naplno nerozbrečela.

Nakonec jsem si mezi dva obrázky stoupla sama, v každé ruce jeden obrázek. „Co je mezi lodí a delfínem?“, ptala se instruktorka poté, co jednotlivě loď a delfína na obrázcích rozpoznal. Nevěděl. „Koukni se ještě jednou“, nabádala ho. Nic. Rozpoznal obrázky, a to až pět metrů před sebou, viděl dřívka, poznal barvy, ale svoji mámu neviděl. „Důvodů je několik, třeba i jen to, že jste vy sama nevěřila, že by mohl Tobík s maskou na očích vidět“, utěšovala mě Kateřina, ale i tak mne to trochu rozesmutnilo.

Po sezení s Tobíkem nastupuji na řadu já. Chci si ověřit, že přes masku opravdu není vidět, a tak mi ji dávají na oči. Zahalí mne černočerná tma, nikde ani škvírka, kterou by se dalo zahlédnout alespoň malý proužek světýlka. „Vidíte v masce nějaké světlo?“, ptala se mne jiná lektorka v naději, že je moje mysl třeba natolik otevřená, že bych mohla přes masku něco vidět. Ale nic. Tma tmoucí. Bohužel. U dospělých je holt často potřeba mnohem více času a práce, aby se člověk zbavil toho, co mu schopnost EOV blokuje.

Hlavní částí po práci s dítětem však není testování masky, ale práce s podvědomým nastavením dítěte a následné doporučení pro rodiče, co od nich jejich dítě potřebuje jinak. „Kdyby se někdo zeptal dítěte napřímo, třeba jak vnímá svůj vztah s maminkou, mohlo by odpovídat tak, aby se lektorce nebo mámě zalíbilo, mohlo by odpovídat podle nějakého očekávání nebo by jednoduše nevědělo, jak odpovědět. Metodika EOV ale ukáže, co dítě od svých rodičů opravdu potřebuje ve skrytu své duše“, vysvětluje druhá školitelka, Pavla Pospíšilová.

S dvěma lektorkami si tedy sedáme a probíráme téměř čtyřicet aspektů/stanovisek ideálního nastavení vztahu dítěte s jeho matkou. Mezi nejdůležitější doporučení, která pro mne ze setkání vyplynula, patří způsob vzájemného sdílení a komunikace. Abych si s ním více povídala a více jako první sdílela to, jaký jsem měla den, co jsem v něm dělala apod., aby pak i on mohl udělat bez váhání to samé. Vyhneme se pak rozhovoru typu – jak bylo ve škole? Dobře… Další doporučení bylo, abych se před ním uměla pochválit a ocenit, což popravdě moc neumím, ale prý je dobré se to naučit, aby mne měl za co respektovat a obdivovat. K tomu pomáhá mluvení o vlastních úspěších, případných výzvách, ale i selháních s ujištěním, že i to je v pořádku. Každá chyba je příležitostí k růstu. Tobíka mám nadšeně podporovat ve všem, co dělá, a nebrat to jako samozřejmost, a jako máma být neustále veselá a radostná (což je někdy po vyčerpávajícím dnu či týdnu popravdě taky pořádný oříšek). Dítě totiž není ovlivněné jen tím, co říkám nebo dělám, ale hlavně tím, jak se ve skutečnosti cítím. Většina doporučení mi přišla přirozená, jako něco, co je už dávno součástí našeho života, ale očividně to tak vnímám jen já a ne můj šestiletý syn.

Zakladatelka této metodologie Vere Carvajal ke mně přišla a stručně vše shrnula do jedné věty: „Tu eres muy dura (jsi moc tvrdá)“. Pragmatický verdikt. A já už ve skrytu duše doufala, že se měním v laskavou všeobjímající a milující mámu… No každopádně pár úkolů, na kterých je potřeba zapracovat, mám.

A co se vlastně děje během sezení, při kterých nesmí být rodiče přítomni?

V první fázi probíhá cvičení, při kterém se dítě vědomě zbavuje negativních emocí a pocitů, například posílá ke sluníčku smutek, hněv, zlost, žárlivost. Uvolněné místo pak plní pocity pozitivními. „Každý den zanášíme naši mysl dokola se opakujícími negativními myšlenkami, které se do našeho fyzického i energetického těla ukládají. A protože mysl není vidět, její čistota nás tolik netrápí. Zato zuby si čistíme po jídle každý den, a přijde nám to jako samozřejmost“, vysvětluje Kateřina.

V druhé části následují cvičení, kde se lektor snaží unavit mysl dítěte tak, aby moc nepřemýšlela. Ve škole dětem říkají ´zapni mozek´ a v EOV ´vypni mozek´. Pak nastoupí relaxace a práce s představivostí. „EOV funguje na základě imaginace. Dítě si představí určitý obraz a každý detail v tom obraze něco znamená: barva, velikost, to, z čeho je to vyrobené, v jakém prostředí se to nachází. Lektoři poté porovnávají tento obraz s obrazem ideálním, který je předem daný. A tam, kde se tyto dva obrazy rozchází, se představa opraví nebo rozšíří, aby v povědomí dítěte zůstal právě ten ideální“, osvětluje lektorka. Proto, aby se ideální obraz konkrétního životního aspektu v podvědomí udržel, je nutno něco změnit. Tyto změny jsou právě zmiňovaná doporučení pro rodiče, jak s dítětem pracovat.

Ve třetí části se pak pracuje formou hry, kdy děti rozpoznávají barvy, obrázky, hrají pexeso, karty, scrabble, čtou z knihy. Po celou dobu sezení mají zakryté oči.

Když jsme s Tobíkem odjížděli ze semináře a měli konečně trochu času si popovídat, zjišťovala jsem, jak celou akci vnímal. „V masce to bylo fajn. Když mi ji nasadili, tak jsem prostě uviděl světýlko, a skrze něj jsem viděl ty obrázky, co mi ukazovali. A jak mi ji šla lektorka sundat, tak se světýlko na chvíli rozšířilo a bylo úplně všude, a pak najednou zhaslo v okamžiku, kdy mi masku úplně sundali“, vyprávěl přirozeně a s tónem, který nechápal, čemu se tak pořád divím.

Celý kurz má deset sezení, každé je zaměřeno na jiné téma, ale metodologie a jednotlivé fáze jsou stejné, navyšuje se ale jejich obtížnost. Trénink zapříčiní to, že dítě vidí víc a víc, „světýlko v masce“ se jakoby rozšiřuje. „Na začátku je jenom malý průzor, který může vypadat jako třpytky nebo jako špendlíková hlavička, někdo to má jako větší kolo, někdo jako jedno nebo dvě světla, někdy se světla spojí. A skrze to světlo jakoby vykouknu ven, ale nesmím o tom přemýšlet, protože jakmile člověk zapojí hlavu, tak přestane vidět“, popisuje svoje zkušenosti Kateřina Kuřátková. Navíc když člověk namíří „zrak“ přímo na objekt, ne vždy ho vidí. Každý má nějaký úhel, pod kterým své „světlo“ najde, proto také děti často při sezení různě kroutí hlavou a natáčejí ji, aby daný úhel našly. A protože v extraokulárním vidění je zorné pole 360°, na obrázky se klepe, aby se dítě v prostoru lépe orientovalo a zaměřilo pozornost tam, kam je potřeba.

Protože má kurz EOV u dětí zvyšovat sebevědomí, posilovat jejich vůli, intuici, zlepšovat jejich chování, vztahy, komunikaci v rodině, mezi sourozenci, ve škole a mnoho dalšího dobrého, pokračujeme v sezeních i v Praze, ale spíše jen ze zvědavosti, než že by to Tobík nějak nutně potřeboval. A to je zřejmě následně i důvod, proč po čtyřech sezeních s kurzem končíme. Kde není důvod, klesá motivace. Sezení mu přišla stejná, prostě už viděl a nechápal, proč by měl hodinové sezení každý týden znovu a znovu podstupovat, když by si raději stavěl lego nebo běhal po hřišti. S čerstvou lektorkou EOV Natálii, která se mému synovi s veškerou péčí věnovala, jsme usoudily, že je na to ještě malý. I tak mi ale přišlo, že se Tobík i po těch pár lekcích trochu změnil.

Byl si mnohem jistější sám sebou, nebál se jít třeba sám do kroužku, kde nikoho neznal (což by před měsícem asi ještě neudělal), nebál si sám objednat pití na dovolené a navíc v angličtině (i když se před nějakou dobou ještě hrozně styděl) a spousta dalších drobností. Prostě působí mnohem sebevědoměji, lépe si uvědomuje to, co chce, umí o tom se mnou mluvit i si sám stanovit, jak toho dosáhnout (aby třeba mohl pozdě večer chodit na svoji milovanou atletiku, tak si před ní musí udělat úkoly, nachystat si vše do školy, a hned po ní jít spát bez pohádek, aby nebyl druhý den ráno příliš unavený). Zda je to čistě jen důsledek EOV, nebo přirozený vývoj dítěte v jeho věku nebo nějaký další faktor nedokážu posoudit, ale věřím, že EOV může velmi pomoci, a to zejména těm, kteří si už se svým „problémem“ opravdu nevědí rady.

Silvie Jurečková

rozhovor ke stažení v PDF